„Nejstrašnější momenty jsem zažil v noci 17. března. Moc jsme se báli vojáků, které jsme viděli. Protože jsme museli překročit vysoké hory, měli jsme spoustu praktických obtíží spojených s nadmořskou výškou: nemohli jsme jít pěšky, protože jsme měli problémy s dechem. Když jsme jeli na koních, byla nám velká zima. Omrzly nám ruce a nohy!“ říká o svém útěku v rozhovoru pro CNN nejslavnější světový uprchlík Tändzin Gjamccho, Jeho svatost 14. dalajlama, nositel Nobelovy ceny míru, Templetonovy ceny a zlaté medaile Kongresu, který na konci března 1959 dostal politický azyl v indické Dharamsale.
Naši spoluobčané nosí na demonstrace proti imigrantům šibenice: k popravě vlastizrádců. Za asistence české policie a téměř přesně šedesát pět let ode dne, kdy jsme popravili oběšením „vlastizrádkyni“ Miladu Horákovou. A symbolicky ve stejnou dobu, kdy odešel Sir Nicolas Winton, zachránce 669 českých a slovenských židovských dětí, uprchlíků před nacismem.
Do čela islámobijců a imigrantobijců se odvážně postavil vůdce: poslanec Tomio Okamura. Plánovač odsunu nepřizpůsobivých do zemí, odkud přišli, český zákonodárce a v Tokiu narozený přistěhovalec. Přesně podle vzoru: ti druzí mi zrcadlí mé největší chyby, slabosti, pochybnosti, strach a mé stíny.
Kdy se z běžence stane přistěhovalec? A kdy z přistěhovalce sofistikovaný krajan? Je to tehdy, když se mu v cizí zemi narodí děti? Nebo když získá práci? Potká partnera a založí novou rodinu? Nebo tehdy, když přestane mít strach, že se bude muset vrátit zpátky? Když zjistí, že už se vrátit nemůže?
Ráda bych se zeptala uprchlic, které znám osobně. Spolužaček a kamarádek, které jsem měla ráda a které v sedmdesátých letech zmizely ve světě a zůstal mi po nich velký smutek. Katky, se kterou jsem seděla v lavici od školky až po maturitu a která přes Jugoslávii odešla do Kanady. Ivany, která je někde v Německu a je porodní asistentkou. Architekty Marie a učitelky Magdy, které žijí v Holandsku. A taky přátel mých tchánů, kteří utekli už po osmačtyřicátém a které znám jen z australských a kanadských rodinných vánočních fotek. Jak se cítila má babička, když je donutili uprchnout do vnitrozemí po záboru Východních Sudet? Nebo naše rodinná „adoptivní teta“ Eva, která prožila pochod smrti z Brna do Pohořelic a pak odsun do Rakouska?
Byli by dneska slovenskými přistěhovalci Vasil Biľak a Gustáv Husák? Jak se žilo v exilu běžencům Janu Amosi Komenskému, Albertu Einsteinovi, Thomasi Mannovi, Sigmundu Freudovi, Karlu Krylovi nebo Alici Masarykové?
Budeme si zase sestavovat rodopisy a prokazovat, že naše krev je košer a nepřistěhovalecká? Před zrcadly se kontrolovat, zda jsme v létě správně hnědí, v zimě dostatečně bílí? A co ty tajemné žluté skvrny, které se mohou objevit po nákupu ve večerce? Kdo je ve střední Evropě Čech a ještě k tomu čistokrevný? A jak se to pozná? Jsme si tady všichni tak jistí, že se z nás někdy nestanou utečenci nebo vyhnanci a nebudeme potřebovat azyl, soucítění a podporu druhých?
Pramen: http://dalailama80.org/day-64/