„Můžeš, prosím, zase odletět? Tvoje letky mi zakrývají výhled do lesa a nevpouštějí slunce. Nepočítala jsem s tebou a nezvala jsem tě!“
„Přináším ti pomoc. Humanitární, bratrskou. Pokud jsi s tím nepočítala, je to tvoje věc a tvoje slabost. Vím lépe než ty, že mne potřebuješ. A abych nezapomněl: tenhle parapet je odteď moje území.“
„Neser mě a odleť! Nech si svoje humanitární a bratrské pomoci! Vysmahni! Vyfič! Vyhuč! Vymázni! Nebuď!“
Vzala jsem do ruky tužku a psala na bílou stěnu:“ Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša! Proletáři všech zemí odejděte!“ A pak na celou zeď, na každé volné místo, na každý volný centimetr: „Svobodu! Svobodu! Svobodu!“ Nepomáhalo to.
Srovnal si pera, protáhl si křídla, až to zapraštělo: „Teď letím na vedlejší okno. Tam potřebují taky ochránit. Ale neboj se, mám tě v merku, kdyby něco. Jsem mnohem větší než ty. Vím, co je pro tebe dobré! Naučím tě mít mě ráda. Bude to pro tebe výhodnější.“
Odletěl. Na parapetu po něm zůstalo obří smradlavé lejno. Ruské vejce.