Nejsou němí, nejsou slepí a nejsou hluší, přesto nevidí, neslyší a nemluví. Vypravili se na tisíc let starou iniciační Svatojakubskou pouť do španělského Santiaga de Compostela vybaveni smartphony. Jsou pro mne novým záhadným kmenem s jediným smyslovým orgánem – hmatem – který rodovým příslušníkům umožňuje výhradně šátrání po displeji.
Do Santiaga se můžete vydat několika cestami. Kopírují světové strany a vedou dohromady tisíce kilometrů celou Evropou. Chodím na poutě už desátým rokem, je to moje velká vášeň. Naučily, mne, že nemusím mít život neustále pod kontrolou. Stačí vnímat cestu a přijímat, co přináší. Jsem zkušený poutník, ale s novým národem bez základních lidských smyslů jsem se v tak masovém měřítku setkala letos poprvé. Rozhoda jsem se ho blíže prozkoumat.
Jedna z mých nejpestřejších chodeckých radostí je, že se příslušníci poutnické tlupy vidí, zdraví a mluví spolu. Bezprostředně a každý s každým. Pokud nenajdou společný jazyk, tak pomocí rukou, nohou nebo obrázku nakresleného do prachu. Není větší slast než si na cestě nekomplikovaně pokecat o puchýřích a zaručených metodách jejich léčby, o zázračných opodeldocích a zásypech, bandážích kotníků a kolen nebo ranním natírání nohou vaselinou purou.
Obvykle je taky moc horko odpoledne, vítr a příšerná zima ráno, nebo prší – ve všech světových jazycích. Na základě pozorování a rozhovoru si pak poutníci většinou pomáhají – náplastí, desinfekcí, jídlem, vodou s ionťákem, nebo jen chvilkovým sdílením cesty. Protože nic více nepovzbudí, než když s vámi někdo chvíli s účastí a podporou jde, když už opravdu nemůžete dál.
Smartphonový kmen se od poutníků na první pohled odlišuje: pravá ruka šikovně obemyká selfie tyčku a obě walking hole, levá přidržuje čtecí placku. Hlemýždí oči na šťopkách lížou dispej. Nezdraví, nepoznávají a neregistrují ostatní živé bytosti, přestože v noci spaly vedle nich na posteli. Stromy, rostliny, pole, hory, románské kostely i gotické katedrály po cestě nevidí a míjejí. Místa, kde se kmen chytrých telefonistů spolehlivě nevyskytuje, jsou kostely, kláštery a muzea.
Když spolu sedí u stolu, pravou rukou si vsunují do úst lžíce s potravou, levou přidržují svítícího Velkého bratra, někdy si vyměňují přístroje a řehtají se. Metodicky vedeným rozhovorem s jednou z kmenových vůdkyň, shodou okolností z Jižní Koreje, jsem zjistila, co v telefonech sledují: „Máme na cestě spoustu přátel a ti nám píšou, jak se mají a posílají nám svoje selfíčka a my jim taky píšeme, jak se máme a posíláme jim taky naše fotky.“
Těžký den beze smyslů končí pro online otroky ležením ve spacáku ve společné ubytovně, nepřetržitým tokem zvuků oznamujících nové zprávy a lesklým svitem obrazovek, které nemilosrdně ruší ostatní unavené poutníky. Na prosby, později výhrůžky, nemohou reagovat: neslyší maje uši ucpané sluchátky. Pokud přece jen získáte jejich pozornost ranami do rámu postele, zalezou se svítícím zdrojem do spacáku a noclehárna se promění ve skladiště barevných zářících kokonů.
Představuji si, co by se stalo, kdyby placky zhasly, selfishka zůstala neodeslána, facebooková zeď by oprýskala, zprávy zůstaly nepřečteny a techno se neneslo ze sluchátek přes španělská pole a hory. Vypukla by vzpoura a nastal by konec světa, kdyby kmen ztratil krmení? Viděli by lidskýma očima, že svět má jiný formát? Co kdyby jim došlo, že musí být chvíli jen sami se sebou, protože digitální guru je mrtev?
Zdá se mi, že smartphonový kmen je legrační. Ve skutečnosti ale nevím, jaký vlastně je. Žijeme v jiných světech a ještě jsme se nepotkali. Buen camino, peregrinos!