Psaní vlastní rukou praktikuje čím dál tím méně lidí, psací stroj jsem naposledy viděla v ordinaci přesluhujícího praktického lékaře. Cyklostyl a xerox bývaly na jednom z ústavů strojní fakulty VUT v Brně, kde jsem pracovala, umístěny, zamčeny a zapečetěny v místnosti zvané Rozmnožovna, které velel soudruh Klabík, major v. v. Nevím, u které složky získal svou hodnost, v úvahu připadaly vojsko, policie nebo STB, ale každopádně řídil zároveň stranickou i milicionářskou buňku.
Před rozmnožováním na cyklostylu se text opsal na psacím stroji na cyklostylové blány. Ty soudruh major pečlivě čísloval, orazítkoval a vydával proti podpisu. Popsané vkládal do cyklostylu a klikou namnožil potřebný počet stránek, nejčastěji vysokoškolských skript, zapsal vše do rozmnožovacího protokolu a podepsal. Tak, aby si nikdo nemohl pro sebe nechat třeba jednu jedinou blánu. Rozmnožení na xeroxu bylo trnitější. Množení chtivý pracovník si vyzvedl žádanku, dal ji podepsat vedoucímu oddělení, pak ředitelce ústavu a nakonec i majorovi. Ten se do Rozmnožovny zamkl a tiše množil. Vše trvalo několik dnů, někdy i týdnů.
Jako domácí opisovačce samizdatových knih se mi před Rozmnožovnou rojily hlavou hříšné myšlenky a násobily se bujné fantazie. Že třeba namísto vložení dvanácti průklepových papírů proložených kopíráky do našeho domácího psacího stroje, pečlivého a úmorného opisování a nekonečného opravování překlepů bílým lakem na všech kopiích, se v noci vlámu do Rozmnožovny a zmáčknutím tlačítka ojedu všechny stránky opisovaného textu najednou a v mnoha, mnoha kopiích ….
Z Hlasu Ameriky jsem se někdy v roce 1986 dozvěděla, že kníže Karel Schwarzenberg založil Československé dokumentační centrum pro podporu nezávislé literatury. Zároveň dal středisku k dispozici své rodové sídlo zámek Scheinfeld v Bavorsku. Mé veškeré zkušenosti se soukromým majetkem se v té době nevzdalovaly za hranice malometrážního rodinného domu a analogicky k tomu jsem si v plné naivitě představovala dokumentační středisko jako místo, kde sedí kníže Karl s historikem Vilémem Prečanem, vkládají papíry do výkonných psacích strojů Consul West a svobodně s otevřenými okny opisují a opisují to, co bych já chtěla číst. Měla jsem škodolibou radost, že i když se bolševik snaží, všechno a všechny kontrolovat nemůže. Že svět kolem není jen zmar, zapomnění a čas bez paměti.
Od té doby jsem knížete viděla při mnoha příležitostech, na které nechci zapomenout. Zdálo se mi, že je přeludem z jiného světa, když přijel jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva na nespravedlivý bolševický proces s Magorem Jirousem. Dotklo se mne, když se vydal do Barmy předat osvobozené disidentce Su Tij zpopelněnou růži z rakve Václava Havla, aby symbolicky vyplnil jeho přání. A v posledních dnech myslím také na řeč na rozloučenou, kterou měl pan Karel na posledním státním pohřbu.
O část bych se chtěla podělit: “Václav Havel ovšem věděl, že slovo pravda má i značně zúžený smysl. Věděl také, že když chápeme pravdu sebestředně, pouze jako svou pravdu, tak je to příčina sváru, ba nesnášenlivosti. Proto jeho heslo bylo – Pravda a láska, neboť pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého, pravdě jiných. To je ta láska, která nás též vede k pokoře, čímž Václav Havel předčil nás všechny. To je hluboký smysl hesla – Pravda a láska, kterému se lidé mnohdy vysmívali a velmi mu ho vyčítali. Přesto je to podstata lidského boje. My všichni víme, že tento boj bude trvat po celou existenci lidstva. My víme, že ten boj o lásku a pravdu nesmíme nikdy vzdát.”
Knížecí nedokonalé a upřímné podání hymny mne dojímá a baví. Nepotřebuji, aby tón udával dokonalý hlas operetního pěvce. Pro mne bude pan Karel Schwarzenberg tím, čím vždy byl. Jsem “pravdoláskař”, jak se nám hezky říká. Hledám v sobě pokoru a sílu nesoudit a naslouchat i těm, se kterými bytostně nesouhlasím. Učím se nebýt ve vzdoru, ale zároveň taky nekupovat všechno, co prodávají.
Obrázek: P. Brueghel st., 1563: Babylónská věž. Stavba, kterou nemohli dokončit, protože si nerozuměli.