Reklama
 
Blog | Alice Frišaufová

Když v Santiagu prší

Když v Santiagu prší, poutníci jako jsem já, toho moc nevidí. Déšť se odráží od štítku pláštěnky na skloněné hlavě a tělo vyvažující tíhu batohu je nakloněno dopředu. Ani nemohu uvěřit tomu, že jdu po dlažbě města s katedrálou, kterou jsem viděla na všech titulních stranách poutnických průvodců v mnoha jazycích i abecedách!

Je Aňo Santo Xacobeo v galicijštině, svatý rok, kdy den svatého Jakuba 25. červenec připadá na neděli. Díky přestupným rokům si dopřeje každé století 14 svatých let. „Pokud dojdeš do katedrály, poutníku, budou ti odpuštěny všechny hříchy.“  Zvláště unaveným poutníkům možná i ten prvotní.

Zázračně nalezené ostatky apoštola Jakuba daly na místě zvaném Campus Stellae (Hvězdné pole) vzniknout bazilice a posléze městu Santiago de Compostela. Už více než tisíc sto let se vydávají poutníci na magické Camino de Santiago.

Ukládám batoh pod schody v Seminario menor, církevní ubytovně, která má ještě zavřeno a spěchám do katedrály na mši. Před katedrálou, pro mne matkou všech katedrál, stojí mše chtivé zástupy a čekají, až projdou bezpečnostním rámem a prohlídkou guardie civil. Většina z nich přijela na Svatojakubskou pouť z různých částí Španělska v autobusech. Jsou v mém věku, krásní, vystrojení, navonění a vesele naladěni. V úplně plné katedrále se vmáčknu ke sloupu nalevo od oltáře a čekám na začátek mše. Padá na mne únava a nostalgie. Utírám si slzy zmuchlaným kusem toaletního papíru rukama se zaschlými strupy od štěnicových kousanců. Po šesti týdnech a více než sedmi stech kilometrech pouti nevypadám zrovna salonfähig.

Reklama

Španělské seňory a seňorové mne pooku pozorují. Plačící troska v šatech jako z popelnice, strupatá a s divnými hygienickými návyky. Seňory rozvíjejí černé vějíře a jejich ruce se kolem mne míhají a rozhánějí vzduch. Ani se jim nedivím. Určitě po těch týdnech spaní na divných místech a pocení se páchnu.

Mše je nedělní, slavnostní, zpívaná, varhaní a mne zcela ohromující. Představuji si, jak se asi cítili ve vší té zlaté nádheře a velikosti katedrály středověcí poutníci, které, na rozdíl ode mne, po kataklyzmatu u hrobu svatého Jakuba čekala ještě mnohasetkilometrová cesta pěšky zpátky.

Stojím u sloupu a mé srdce, tělo i mysl se rozplývají nikam do úplné blaženosti. Krátký okamžik, kdy šel kolem bůh. Pokud to byl on.