Moje matka učitelka odjela na dlouhé prázdniny a tak byl pařák u nás. Měli jsme dva roky po střední škole a byl
srpen 1975. Soudruh Husák na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě řečnil a pak za naši socialistickou republiku podepsal Helsinskou dohodu. Hlavní náplní pařáku byly řeči o změnách, které nás po připojení se
k tomuto paktu jistě čekají. V Rudém právu, které kdosi přinesl z domu, byl text dohody: respektování lidských práv, plnění závazků mezinárodního práva, rozvoj kontaktů mezi lidmi, spojování rodin, ulehčení cestování a rozšíření možností studovat v zahraničí…..
I bez přesné představy, co to vlastně ta lidská práva jsou, měl každý z účastníků pařáku rozličná práva, na jejichž plnění se těšil: já na možnost vysokoškolského studia (v mém případě jakéhokoliv). Už potřetí mi páni napsali, že jsem ke studiu nebyla přijata pro velký počet uchazečů. Nevlezla jsem se do směrných čísel na filozofické
fakultě, žádný dělnický předek a navíc jsem nebyla u nich, u modrokošiláčů.
Možnost spojování rodin perspektivně prožíval kamarád bez cestovního pasu. V roce 1968 mu emigroval bratr a
sedm let se marně pokoušeli setkat se, třeba jen na pár dnů v Polsku. O možnosti cestovat jsme snili všichni a někteří to řešili radikálně. Do pár let se náš „pařák“ vylidnil. Někdo se fiktivně oženil nebo vdal, někdo nechal trabanta v Jugoslávii a přebrodil řeku, někdo si jako zázrakem vykempoval zájezd s CKM a získal výjezdní doložku. Mnoho let jsem o nikom nic nevěděla, dobrá čtvrtina naší třídy emigrovala.
Když slyším The Sounds of Silence Simona a Garfunkela, které tehdy někdo na helsinský pařák přinesl na pašované desce, to léto se mi vrací. Marné cynické politické normalizační kecy a rytí držkou zemi.
Dnes slyším své vrstevníky nebo skoro vrstevníky s vážnou tváří newspeakem pronášet, že ve „straně sdílejí
hodnotové pojmy liberální politiky“. Poslouchám pána, který už svou funkci naštěstí klepe ke konci a který se nabízí jako brigádník k likvidaci eurozóny. Nestačím se divit řečnění komunistického předsedy na prvomájové oslavě
sociálních demokratů. Možná, že nejsem ani správně bílý Čech, kterým patří Čechy. Někdy se dost bojím.