Bývala jsem mnohaletou nedobrovolnicí v převýchovném programu s pevnou strukturou, kalendářem a all inclusive strachem. Odpíchla jsem se od dětských subotniků, převážně soutěží ve sběru železa, papíru a starých hadrů. Přetrpěla jsem májové stráže u pomníků hrdinů dělnického hnutí. Sovětští pionýři byli mí rusifikační penfriendi.
Absolvovala jsem nekonečné freiwillig rituální průvody s lampiony na podzim a mávátky na jaře, Internacionálou a Písní práce. Pamatuji si pořád své dětské urputné úsilí, abych udržela po ty dlouhé hodiny moč. Nepřekonatelné byly i voluntário družební návštěvy brigád socialistické práce. Nezapomenutelné povinné sklizně brambor na lehce zasněženém poli. Bála jsem se nejít k volbám z nabídky jedné strany, zpruzený vězeň. Volnou energii jsem věnovala strategii, jak se vyhnout ponižujícímu nedobrovolnému dobrovolničení.
Po listopadu jsem si slíbila, že s donucovacími programy končím. Rozhodla jsem se, že už nebudu mlčet a budu dělat věcí s chutí a radostí. Byla to moje fakt dobrá doba.
V létě 2015 se do Evropy ve velkém začali hrnout lidé na útěku. Český úzkoprsý přístup k lidem v nouzi mne zaskočil a doopravdy mnou otřásl. Bylo pro mne nesnesitelné sledovat ministra vnitra blahem surfujícího na vlně strachu a honícího neexistující běžence. Ignorovat poťouchlé kecy hlavy státu. Číst hoaxy plné násilí a varování před čmoudy, které mi s varováním přeposílaly kamarádky. Vztekal mne přístup k lidskému utrpení jako k „jejich EU problému“, který se nás netýká. Zase jsem se cítila jako kolečko v programu, který není můj. Pěšák ve vylučovací hře na „my a oni“. Hledala jsem nějakou činnost, protože už jsem se odnaučila pouze tiše a spokojeně nadávat.
V Respektu jsem narazila na článek o aktivitách Centra pro integraci cizinců. Rozhodla jsem se, že se stanu dobrovolnicí. Tentokrát dobrovolnou dobrovolnicí. Pomáhám cizincům s češtinou a integrací do české společnosti. A dělám to ráda a hlavně pro sebe, protože mne lidé z jiných kultur zajímají a obohacují. Mé vnitřní já zjevně nedokáže být jen bezmocným nehybným svědkem toho, co se kolem děje.
Chci psát o dobrovolnících a dobrovolnictví. Taky o svých vlastních skromných zkušenostech z dobrovolničení. O pastech a nástrahách, do kterých se dá lehce padnout, když si nehlídáte své hranice. O lidech ve službě, se kterými jsem se setkala nejen u nás ale i na svých poutích Španělskem a Portugalskem. Protože oni jsou mí praví hrdinové. Dotýkají se hlavami hvězd.