„Co sem lozíš čmoude, když neumíš česky!“, vyhrožuje prodavačka v supermarketu zmatenému Italovi, kterému se nedaří zvážit si ovoce, protože otrhané rukou psané přelepky na váze jsou jen v češtině. Jeho „Que cosa?“ přitápí pod kotlem a zvyšuje úzkostný křik korporátní uniformy s natištěnou nepřehlédnutelnou nabídkou „Jak Vám mohu pomoci?“.
Cestou z nákupu potkávám malé děti od sousedů z vedlejšího vchodu. Jako vždy mě hlasitě zdraví. Jejich „Dobrý den“ nabudí paní, kterou pravidelně vídávám pod oknem venčit psa a vnuky: „Černé huby, vrazi, smradi islámští. Chcípněte! To není možné, jak se tady roztahují, že ….“, snaží se mě zatáhnout do svého hatu. Pak kudrnaté děti posílá zpět do pralesa. Oči ji v rauši lezou z důlků tak, že nevidí, jak jsou vylekané. Já stojím zkoprněle vedle nich a chytám to z první ruky.
Jdu domů a nevím, jestli mám brečet nebo zuřit. Mám chuť na obojí. Je 21. srpen a před čtyřiceti osmi lety nás napadla vojska. Dneska už k vlastnímu ponížení žádné armády míru a socialismu nepotřebujeme. Uděláme si stejné peklo i sami. Jsme pasivní spoluviníci. Pachatelé, kteří polykají nenávist a strach z obrazovek a displejů a pak ho zvrací.
Milujeme žháře. Muže a ženy u moci, bez vize a leadershipu. Krysaře s oprávněním, co beztrestně otevřeně lžou, podvádějí a nestarají se o to, jaká budou mít jejich slova důsledky. Ty, co se pokládají za neodolatelný dar z nebes.
Intuitivně si vybírají naše slabé a zranitelné stránky a naši nevědomost. Zaplňují veřejný prostor plány na získání suverenity, referendem o vystoupení z NATO, dychtivými “araby“ s noži srocenými kolem našich hranic (loni u nás požádalo o azyl 1 525 cizinců, dostalo ho 132 převážně Ukrajinců). Hrozí právem šaría, burkami. Romy. Poštívají nás představami, že nutně potřebujeme kontrolu všeho, domobranu, pušku a bezpečnostní rám do každé ložnice.
Zaměřují se na ty, kteří se pokládají za slabé, nešťastné a bez perspektivy. Na ty, kteří také chtějí být vidět, slyšet a mít pravdu. Vytvořit si své společenství stejně smýšlejících, bratrství pravdy a krve. Naneštěstí bez ochoty zkoumat podstatu věci a pozadí domněnek a předsudků.
Obratně zmanipulovaní a vystrašení se užitečně zapojují do řetězce sdílení pravd. To, že o nějakém tématu nic nevědí ještě neznamená, že nemají silný názor a potřebu ho vyjádřit. Jednou je to Evropská unie: totalita proti našim národním zájmům. Podruhé inkluze, která zničí naše školy. A zcela jistě Norové kradou a žerou české děti a Američané k nám posílají uprchlíky, protože Barack a Angela jsou vážně reptiliáni, záludní plazi z jiné planety. K vytvoření jednoduchých a přibližných náhledů s nulovým množstvím informací zručně pomohou politické strany, sociální sítě, zaujatá média, zlomyslný palič Rudá trencle, právník z Plzně, federální bača nebo vzteklý samuraj. Každý má přece demokratickou možnost přidat se ke žhářům a užít si, jak jsme spolu chytří a mocní.
Zlobím se a jsem úplně bezmocná. Zkouším žháře ignorovat. Nevidět, neslyšet, nečíst, mazat jedy z ruské kuchyně. Používat mozek. Chtěla bych se osvobodit a cítit se tady zase doma. Chvílemi se mi to daří. Ale není to bůhví co.