Reklama
 
Blog | Alice Frišaufová

Svátek v cizí zemi

Zrovna teď máme my Češi svátek. Naše země bude mít zítra sto let,“ překřikovala jsem hosty u baru v Quintu v Aragonii, pár kilometrů od Zaragozy. Nádherně sošná blondýna za barem Nirvana paní Lucie těžce lovila z paměti česká slova: „O tom nevím. Jsem tady už dvacet let a v Čechách už jsem dlouho nebyla.“

Patřil ji bar i vedlejší penzion, kde jsme bydlely. Vdala se za Španěla a zařídila si život tak, jak chtěla. Do svázaných Čech se nehodí, je živel iberský více než pruský. Svůj podnik vede rázně, nalévá víno, prodává tapas, žertuje s hosty a losuje čísla v bingu. V sobotu večer byl bar v malém městečku nabitý. Pánové, kteří nám pomáhali s čísly vylosovanými v bingu, byli uneseni tím, že jsme taky Češky.

Byly jsme dvě čerstvé babičky – abuely – na cestách. Putovaly jsme druhý týden pěšky od moře z delty řeky Ebro Katalánskem a polopouští Aragonie proti proudu do Zaragozy. Náhle se změnilo počasí, ochladilo se a foukala vichřice. Byla jsem ráda, že máme před sebou jen dva dny a naše cesta po jedné ze svatojakubských stezek Camino del Ebro protentokrát skončí. Když jsem na pouti, těším se domů na svou postel a koupelnu a ledničku. Ale doma pak trpím a zdají se mi sny o cestách, kterými jsem prošla a o těch, které bych ještě chtěla prošlapat. Schází mi volnost, dny v přírodě, objevování neznámých míst a setkávání s lidmi.

Reklama

Ráno nám paní Lucie připravila snídani na cestu a odmítla si vzít od krajanek peníze. Hned po pár krocích se do nás opřela vichřice. Natáhly jsme si na ruce ponožky, utáhly kapuce a přes holá s sklizená pole mířily do Fuentes del Ebro. Jen sedmnáct kilometrů, ale proti svištícímu větru.

V holých polích se objevil domek. Zaklepaly jsme a prosily, zda si můžeme na chvíli sednout. Usadili nás za dlouhý dřevěný stůl, nalili kávu a rozkrájeli buchty. Připravovali svou „chatu“ na večerní rodinné setkání a oslavu narozenin.

Vídám tady často poutníky, jak jdou kolem do Santiaga de Compostela. Ještě tisíc dalších kilometrů…“, smál se dědeček, se kterým jsem zkoušela mluvit svou basic španělštinou. Znal oblíbenou českou paní Lucii z baru a byl v Praze. Chtěla jsem mu i jeho dceři, která připravovala oslavu, za jejich pohostinnost něco dát, ale v batohu jsem nic vhodného neměla. Nakonec jsem rozklikla v telefonu fotku tříměsíčního vnuka: „Se llama Vítek, desde Vitus – viviende, vivo“. Dědeček mi v telefonu na oplátku ukázal svého vnuka a vnučku. Na chvíli jako bychom splynuli ve stejném pocitu, ve stejné lásce k rodině, dětem a vnukům a k běhu opakujících se milníků lidského života.

Nechtěla jsem být 28. října 2018 v Česku, protože mě to u nás bezmocně bolí. Necítím se doma tam, odkud se vytrácí pravdivost a laskavost. Nepodařilo by se mi uniknout oslavám založení státu, který už neexistuje. Oškliví se mi udělování metálů za protislužby. Je mi nepříjemné dívat se na svévolného prevíta, soudem uznaného lháře a rusáka volbou. I na komunistického hamižného šíbra a agenta. Pokud se v naší zamrzlé zemi dá objednat trestní stíhání, z logiky věci se dá zařídit i jeho zastavení. Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.

Cestou jsem přemýšlela, jestli to vůbec dokážu: zavřít oči, zacpat si uši a obrátit se zády k mé odcizené zemi. Bylo by řešením vytvářet si svou náhradní vlast s lidmi stejné krevní skupiny, tak jako za bolševika? Nevím.

Šla jsem aragonským polem proti větru, utírala si slzy a zpívala „kde domov můj“, protože jsem Češka a měla jsem svůj svátek v cizí zemi.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama