Reklama
 
Blog | Alice Frišaufová

O strachu, zastrašování a 21. srpnu 1968

Na to, co se nakonec 21. srpna stalo, jsem měla být připravená. Za svůj mladší i starší školní věk jsem přece viděla tolik válečných filmů! Živí mužici na tancích v černých rubaškách byli jen pokračováním násilnické reality show „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Já jsem byla jejím nedobrovolným účastníkem.

 

Když jsem byla malá, běhali jsme s bráchou a kamarády v lese v Beskydech, v rukách klacky jako samopaly a hráli jsme si na zabíjení Němců Rusy. Nikdo nechtěl být zlý násilník, nacista a Němec. Stáli jsme o to stát se hrdinnými a neporaženými Rusy, kteří všechny zabijí a pak vztyčí rudou vlajku nad Reichstagem. Na co jiného bychom si taky měli hrát? Po všech těch povinných školních zastrašovacích přehlídkách ozbrojeného násilí a smrti: Balada o vojákovi, Leningrad, Mladá garda, Pád Berlína, Stalingradská bitva s potoky krve, řinčící a valící se tanky u Kurska, Příběh opravdového člověka s raněným plazícím se Meresjevem, na kterého jsme si hrávali v zimě. A k tomu ta nacionalistická hudba s řičícími Alexandrovci, nebo kdo to tehdy na nás vlastně tak řval „vstavaj strana narodnaja“.

21. srpna ráno jsme se nasnídali a vyrazili naším červeným spartakem na nákup do Frýdku-Místku. Mamka, brácha, babička s dědečkem a já. O okupaci jsme nevěděli a tak jsme omylem autem vjeli na náměstí, kde stály tanky s rudoarmějci se samopaly. Tanky na nás otáčely hlavně. Babička plakala. Všichni říkali, že bude zase válka. Pak jsme šli do obchodu vystát frontu na sádlo, mouku, sůl a svíčky.

Týden jsme psali vápnem na silnici, aby odtáhli tam, odkud přišli. Čekalo se, až se vrátí Dubček z Moskvy a k tomu z rádia hrála Beethovenova devátá. A pak noc, která nebyla krátká.

Reklama

Naši měli své zkušenosti. Dědeček s babičkou už dvě války prožili. Dědeček několik let jako válečný zajatec v lágru v Rusku. Po první válce se naši stali Sokoly a přesvědčenými podporovateli Masaryka a první republiky. Měli malý rodinný koloniál a postavili si dům. Po okupaci polských Sudet je jako Čechy odsunuli, jejich děti totálně nasadili a poslali do koncentráku. Sotva se po válce stačili shledat, bolševici jim zabavili a ukradli koloniál i dům. Co zbylo, sebrala měnová reforma. Na jejich vnuky teď poslali tanky.

Taková typická středoevropská rodinná story o nespravedlnosti, strachu a zastrašování. Je součástí mé biografie, mé duše, mých kostí, svalů a krve. Cítím ke svým předkům velkou úctu, že to vše prožili a přežili a přitom si uchovali svou důstojnost, své ideály, životní sílu, humor i laskavost.

Jsem vděčná za to, že na mé dcery vyskakoval prakticky už jen sovětský zajíc. Doufám, že mé vnuky nebo vnučky, pokud přijdou, nebude strašit a zastrašovat nikdo. Že vlastní životní zkušeností přetrhnou rodinný řetězec osudů lidí, kterým vzali sebeúctu, které systematicky ponižovali, zastrašovali a připravovali o svobodu.