Reklama
 
Blog | Alice Frišaufová

O kravách, slepicích a naději

Než začneme doma jíst, poděkujeme Alláhovi za jídlo a pití, které nám dal. Některé rodiny to tak nedělají, ale my vždycky“ řekla mi má klientka nad bagetou a čajem v karlínské kavárně.

Jsem dobrovolnice a pomáhám jí s češtinou a integrací. Protože jsem přesvědčena, že je chytřejší cizince podporovat, aby si u nás našli své místo a práci, než nadávat a posílat je zpět do domovů, které možná ztratili.

My to taky děláme. Ale místo Alláhovi děkujeme Pánubohu, Stvořiteli, Hospodinovi nebo Matce Zemi.“ „Takže jich máte více?“, ptá se a já začínám rychle startovat své šedé buňky, protože jsem si zase naběhla na vidle.

Reklama

Pro dnešek jsem si vymyslela cvičení, při kterém si klientka píše na čtvrtku papíru slovíčka, která se vážou k cestování a obsahu zavazadla. Slova pak používá ve větách a já ji opravuju. Nevyhnutelně se pak zaplétám do jemných nuancí češtiny a možných rozdílů třeba mezi halenkou, košilí a košilkou.

Chtěla bych se zeptat: jaký je rozdíl mezi praštěný, hloupý, tupý, debil, idiot a kretén?“ Vysvětlování této hierarchie jednoduchou češtinou mi zabere horkou čtvrthodinu, při které se obě řehtáme a svíjíme smíchem jako naposledy v pubertě.

Myslela jsem, že ty poslední se používají jenom v medicíně“, konstatuje a naše hýkání zvedne vyčítající oči z displejů spolukavárníků.

Myslí si o nás, že jsme krávy nebo slepice,“ nadhodím konverzačně a zadělám si na další kolo srovnávání žen a malých užitečných opeřenkyň s menší mozkovou kapacitou a charakteristickým štěbetáním. Nakonec se úplně ztrácím v oblých pohybech, mléčných žlázách, vemenech a bučení.

Máme kachny. Jednodušší,“ pro změnu vysvětluje ona mně.

Dobrovolnictví ale pro mne není vždy tak veselé. Když v srpnu zaútočili autem teroristé v Barceloně, byla jsem rozhodnutá, že s veškerou pomocí cizincům a zvláště muslimům skončím. Viděla jsem v televizi krvavé pole na Ramble, kde jsem několikrát byla, protože mám moc ráda Španělsko, jeho lidi, jazyk a kulturu. Zuřivě jsem mlátila pěstmi do sedačky, řvala a brečela vzteky a pomáhala si proklínáním hovad s přívlastky. Trvalo mi, než jsem se dostala k pocitu, který se skrýval za strachem, nenávistí, obviňováním a zuřivostí: k mé úplné bezmoci.

Na setkání dobrovolníků mi supervizorka pomohla bajkou o kolibříkovi. „V pralese hoří a všechna zvířata prchají ve strachu o život. Jen kolibřík nabírá vodu do svého malého zobáku, létá zpět nad požářiště a hasí. Užaslá zvířata se ptají: „ Co to tady kolibříku děláš ? Nevidíš, že hoří?“

Dělám co můžu,“ odpovídá kolibřík.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama