Oba muži, Jan i Vladimír, patří více méně ke stejné generaci, jako já. Proto si dovolím soudit, že se rozhodně při vstupu do strany nemohli vymlouvat na ideály a snahu vylepšit ji zevnitř. S dostatečnou mírou vyčuranosti a silného žaludku šlo o získání nezasloužených výhod, o moc a o peníze. O nic víc a o nic míň. Známá situace, kdy za doktorem Faustem přichází Mefistofeles a sliby ho láká, aby podepsal ďáblovu směnku, za kterou ručí svou duší. Faust se chce stát rovnějším mezi rovnými, povolanějším mezi povolanými a soudí, že jeden podpis krví a ztráta cti jsou dobrá cena.
Zajímalo mne, jak svá více než desetiletá angažmá v ďáblově kuchyni vidí oba prezidentští kandidáti dnes. Pan Jan ve svém životopise uvádí: V letech 1980-1989 byl členem KSČ. A dále: Vstup do KSČ v roce 1980 není ničím, nač bych byl pyšný. Nebudu se odvolávat na to, že taková byla doba a že bez členství ve straně bych do roku 1989 nemohl dělat svou práci na takové úrovni, na jakou jsem byl odborně připraven. Byl to ústupek minulému režimu. Ústupek, kterého dodnes lituji.“
Usoudila jsem, že vidí sám sebe jako člověka, který ustupuje. Bohužel neříká, proč a kam ustoupil, ale chápu, že se mu v tom svinstvu už nechce brodit. Do své galerie prezidentských kandidátů ho řadím na místo “Kam vítr, tam plášť”.
Pan Vladimír je na svém webu na osobní informace skoupější. Vedle mnohaslovného objemného výčtu dosažených úspěchů a schopností skromně uvedl: “ V roce 1978 jsem vstoupil do KSČ, členství jsem ukončil v prosinci 1989”. Chtěla jsem se o této kapitole jeho života dozvědět více, proto jsem mu na in[email protected] napsala:
Dobrý den pane Dlouhý,
hledám prezidentského kandidáta, kterého bych chtěla volit. Ve vašem životopise na wwww.vdlouhy.cz jsem si přečetla, co jste napsal o vašem členství v KSČ: „V roce 1978 jsem vstoupil do KSČ, členství jsem ukončil v prosinci 1989.“ Chtěla bych se pro svého kandidáta zodpovědně rozhodnout. Ráda bych proto o vás získala více informací. Velmi by mne zajímalo, co vás motivovalo k tomu, že jste se rozhodl do KSČ vstoupit a po 12 letech vystoupit.
Pan Vladimír mi zatím neodpověděl, proto jsem si ho zařadila jako: “Něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem.”
Pan Jan s panem Vladimírem mi leží v žaludku a připadají mi nebetyčně drzí a bez sebereflexe. Teď vidím, že se mi vlastně nehnusí oni dva osobně. Svými ambicemi vytáhli na světlo kostlivce mé generace, které jsem ještě nedokázala strávit. Mám vztek na bolševický útlak a rozdělení na my a oni. Na vynucenou vnitřní emigraci, vyhrožování, vydírání,povinné účasti na manifestacích revoluční jednoty, na bezvýchodnou a nekonečnou dobu “Se Sovětským svazem na věčné časy”. Nejvíce je mi smutno z toho, jak to bylo všechno nespravedlivé. Za všechno pan Jan s panem Vladimírem nemohou, hráli svou malou domů. Vybrali si svou cestu, jako jsem si vybrala já tu svou.