Zdánlivou podstatou srážky bylo to, kdo seděl na sporném sedadle včera a kdo si tam (neoprávněně?) sedl dnes. Vynořily se nesmlouvavé hypotézy obhajované s tvrdostí úměrnou významu sporu. Jsou sedadla v autobuse už navždy obsazena tím, kdo území zabral první den? Nebo se zasedací pořádek může měnit systémem „kdo dřív přijde, ten tam dnes sedí“? Dámy začaly tím, že na sebe vrhaly zamračené pohledy způsobující lehké hematomy. Protože nevyvolaly kýženou reakci, přešly od argumentů neměnného práva prvního sedu směrovaných do prostoru k osobní z očí do očí laděné diskusi o tom, kdo a kdy tam byl dříve. Do té se pak zapojilo širé okolí.
Genius loci nabízel více než tři řešení. Konzervativní tábor argumentoval, že:„kdo si na místo sedne první den, ten tam je usídlen navždy“. Liberálové přesvědčení o rovnosti příležitostí mysleli, že „změna je život a zábor území je platný přechodně jen na jeden den“. Zatímco defétistické strana volala po zásahu neutrální autority zosobněné panem průvodcem, který se příznačně jmenoval po sestře mírové holubice. Poslední skupina neuznávala autority dosazené zvenčí a žádala všelidové hlasování. Nebylo ovšem jasné, kdo by na znesvářených stranách vynutil výsledky demokratických voleb.
Seděla jsem tiše na sedadle, které jsem nabyla časně ráno. Pozorovala jsem, jak se neuvěřitelně krásná jarní biblická krajina Judské vrchoviny mění v Judskou poušť. Tu, kde ďábel pokoušel modlícího se Krista a cestou tam, kde izraelité po návratu z Egypta sedm dní obléhali Jericho, které nakonec dobyli bez boje zázračnou silou hlasu svých trub, které rozbořily hradby.
U Jericha se také vyřešil autobusový územní spor. Na první zastávce určené k vyprázdnění močových měchýřů se síly přeskupily. Hbité dámy usilující o včerejší sedadla urychlily tělesné procesy a s vítězoslavnými pohledy obsadily vyvolená včerejší místa. Za okny se střídala židovská osada chránící své malé zabrané území drátěným plotem a zátarasy s palestinskou vesnicí, kde visela roztažená a stažená ovce, místní forma specializovaného obchodu s masnými výrobky, přímo u prašné silnice. A Ježíš? Ten se tudy vydal údolím Wádí Quelt na svou poslední cestu do Jeruzaléma.
Izrael je místo, které je hluboko v mém srdci. Láska a nenávist, pravda a lež, mír a válka, fatalita a zodpovědnost, historie a budoucnost: jsou tam tak blízko sebe a tak propleteny, že se staly jedním.