Nikdo se mě neptá, jak se cítím, když probíráte můj život s matkou a otcem. Jak víte, že souhlasím s tím, že čtete popisy mého dětství, mé nemoci a mých choulostivých anatomických detailů? Proč by pro nás s bráchou mělo být nejlepší odstěhovat se tisíce kilometrů na jih do země bez sněhu a žít tam s rodinou, kterou neznáme a se kterou se nedomluvíme?
Bojujete o mou záchranu ze spárů norského úřadu, který se stará o zneužívané a ohrožené děti? Tváříte se jako majitelé jediné pravdy a spravedlnosti a podle ní usuzujete, co je pro mne nejlepší. Stvořili jste si můj příběh, berete se za má práva, litujete mě. Úplně beze mne, má přání, práva a pocity nejsou ve hře.
Jsem chlapec, o kterém rádi mluvíte. Vidíte jen to, co můžete vidět: své představy a vlastní dětské zkušenosti. Pokud jste vyrůstali v rodině, kde se křičelo a ječelo, pokud víte, jaké to je, když se vám vysmívají, ponižují a podceňují vás, dávají nesplnitelná ultimata, zpochybňují vaše schopnosti a vyznávají přístup „škoda každé rány, která padne vedle“, víte, o čem mluvím. Prosím o váš respekt a soucítění.