Reklama
 
Blog | Alice Frišaufová

Lov

Někteří je milují a oslavují, někteří nenávidí a prchají co nejdál od jejich šílenství. Ve mně budí hrůzu, ať už se jmenují Mao, Josif Vissarionovič, Čankajšek, Adolf, Vladimír Iljič, Francisco, Klement nebo Pol Pot. Dnes píšu s úzkostí a zneklidněna pohledem na východ.


„Miluji hudbu, zvláště sborový zpěv. Klenuté mužské a ženské hlasy, které zní jako by zpívaly o život, prolínají se a v závěrečném ohnivém allegru vydávají ze sebe to nejlepší, co v nich kdy bylo. Mohl bych je poslouchat celé dny, kdybych ovšem neměl tolik jiné práce.

Vždycky na podzim si ale udělám čas na „selezione“, osobní metodu výběru talentů do mého sboru. Jsem k tomu speciálně trénován, dlouhá léta jsem pracoval pro „conservatorio“, tajné společenství pro umění všeho druhu. Tam mě naučili, že každý má schopnost zpívat, pokud se vhodně zvolí metoda, jakou jeho hlas přinutit, aby se projevil. Já každého kandidáta poslouchám osobně: beru si jejich hlavy do rukou, prociťuji rezonanci, pozoruji jejich ústa, posuzuji, jak vyslovují a jak moc doširoka je otevírají.

Největší množství uchazečů zpívá velmi ochotně a jsou přijati na první poslech, protože naše země je tradičně neobyčejně muzikální. Průměrně velká bývá skupina, která ještě moc dobře nezpívá, nebo zatím nezpívá. Takové nechávám, aby jejich talent, jejich rezervy, ještě vyzrály a usadily se, abych si je mohl poslechnout znovu a rozhodnout se, zda se mi jejich zpěv vůbec líbí. Každý u nás má možnost osobního vývoje, na to pečlivě dbám, aby se ani jeden hlas, nenahraditelný talent, neztratil.

Reklama

Nejzapeklitější kategorií jsou ti, kteří mají sice určité vlohy, ale na mezní či podezřelé úrovni. Naštěstí je jich jen pár: sice otevírají pusy „tutta bocca“, ale nevychází z nich dostatečně silný hlas, nebo dokonce – žádný hlas. Zdá se, že vlastně do mého elitního sboru ani nechtějí, že nemají v úmyslu ukázat, co v nich vlastně je. Zneklidňují mne. Trestuhodně předstírají zpěv a nedávají do něho ani své přesvědčení ani svou duši. Otevřeně říkám, že nemám rád, když někdo nechce využít šanci, kterou mu dávám. Přesto i tahle skupina „dissidentes“ má své místo a konečné uplatnění.

Každý první týden v říjnu nacvičuji a zkouším s celým vybraným sborem a nechávám mé andělské kůry prozpívat se k závěrečné životní dokonalosti. Na poslední gala večer zvu své nejbližší, kteří si to zasloužili: rodinu, velvyslance a oligarchy s manželkami a dětmi. Mí poradci, dokonce i Dmitrij Anatoljevič, mi sice říkají:“ Vladimire Vladimiroviči, proč jíte ty „dissidentes“ nepoužitelné uřezané kapří hlavy syrové? Nebyly by lepší uvařené?“ Ale já vím svoje a netajím se tím: mám rád, když je celý Kreml cítit mou jedinou vášní a zábavou, mým slavným oktoberfestem: podzimním výlovem palácových jezírek, přírodním rybím zpěvem.“

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama