Reklama
 
Blog | Alice Frišaufová

Jak to jen ti Švýcaři dělají?

Říkám si v duchu, když usilovně překonávám tankodrom tramvajových kolejí před stanicí metra Florenc. Rukojeť kufru se snaží vykroutit z méno sevření. Kolečka beznadějně zapadají do kolejí a úzkost z nárazu blížjící se tramvaje roste.

Moje dcera byla před pár lety po promoci vyšťouchnuta nezaměstnaností do Curychu. Když tam vystoupím z vlaku na Bahnhofstrasse a jdu na tramvaj, kufr se ani nezachvěje. Rukojeť mi jemňoučkým tetelením léčí artrózu palce a kolečka svůdně šustí a kloužou po rovném svršku bez výmolů.

,,Jak to ti Švýcaři dělají?“ žasla jsem při návštěvě městského koupaliště. Na trávníku nebyl ani list, ani papírek, ne tak vajgl. Kuřáci si brali u vchodu urničky na popel s kovovým zapichovátkem. Při odchodu nádobku odpíchli z trávy, vysypali a vyčistili u východu a zařadili na určené místo pro další závislé. Boty plavců, kteří byli zrovna v bazénu, se neválely rozkopnuty, ale stály srovnané do párů v botníčcích u sprch. Kdo chtěl číst a neměl co, našel si vyhlédnutý svazek ve volně přístupných nehlídaných policích. Mohl si knihy dočíst i doma, protože byl laskavě instruován, ve kterých pobočkách městské knihovny má příležitost je dobrovolně vrátit.

Reklama

Švýcaři to dělají tak, že v bazénu plavou v řadách a odděleni podle stylu. Plynulý tok zběsilých kraulařů není rušen pomalejšími znakaři a babičky se v bezpečí pohybují majestátně tam a zpět bez toho, že by jim na záda skákaly z okrajů bazénu nikým nehlídané děti.

Šly jsme na návštěvu k příteli mé dcery. V konverzaci nám nebránila jen má chabá němčina, ale především kostelní zvony. Když ohlušující majestátní zvuk nepřestal ani po deseti minutách, vzdala jsem to. „Měli jsme tady referendum. Jak dlouho mají zvonit, jestli deset nebo patnáct minut. A rozhodli jsme, že deset. To jenom dneska zvoní déle, protože máme svátek založení konferederace.“

Stará švýcarská konfederace byla založena v roce 1291 a zůstala nerozvrácena čtvrtinou obyvatel, kteří jsou cizinci. Představuju si, jaké by to bylo žít v zemi s takovou starobylou jistotou. Bez všech těch vojsk, válek, diktátorů, protektorů, okupantů a odtržení, které jsou součástí mé české historické paměti.

Určitě bych nic neodhazovala na ulici, přecházela po přechodech a až na zelenou, pravidelně a řádně stříhala trávíky a keře, odklízela sníh před domem, vysávala listí, recyklovala, sprchovala se jen do deseti večer a neměla bych chudobnou penzi. Upozorňovala bych turisty, že si mají po sobě uklízet, nezamykala auto, kolo a dveře od bytu a chodila bych samozřejmě k volbám a referendu o zvonech. Můj hlas by byl myslím pro patnáct minut, protože zvoní krásně a velebně.

Ale ze všeho úplně nejraději bych si užívala švycarskou přímou demokracii v bazénech. Nerušeně bych plavala v řadě „pomalá, ale vytrvalá prsa“. Měla bych jistotu, že se pro svou slávu nikdo rázem nepokusí změnit ústavu a zrušit svobodu vyznání. Tak, jak to dělají Švýcaři. I bez referenda.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama