Byla jsem do Toníka zamilovaná od první třídy, na prezidentském portrétu ve třídě mu to tak moc slušelo. Bála jsem se, že ho znovu naším prezidentem nezvolí, přestože – svatá prostoto – byl jediným kandidátem. Ze strachu o Toníka, dlouhého stání a poté, kdy byl jednomyslně zvolen, jsem na místě omdlela.
O čtyřicet let později přišla další volba z jedné možnosti, ze které se mi chtělo nejen omdlít. Dva pánové, kteří se chtěli stát ministerskými předsedy, spolu soupeřili o můj hlas. Jeden mne dokonce plakáty, které jako by z oka vypadly těm po Mnichovu 1938, mobilizoval proti levici. Pak oba zakopali válečné sekyry a podepsali opoziční smlouvu. Jako hasiči na bále ve Formanově filmu: demokratická volba královnu krásy vytvořila ideální prostor pro rozkradení tomboly.
Včera levý hrdina oposmlouvy vystřídal na místě prezidenta republiky pravého oposignatáře. Inaugurační projev pana Miloše byl brilantní ukázkou naprosté osobní sebereflexe, obratným a k dokonalosti dovedeným uměním jeho proslulých bonmotů. Rovněž ztělesněním trefného přísloví „podle sebe, soudím tebe“. Oceňuji, jak přesně si pan prezident analyzoval své největší slabiny a otevřeně a vtipně o nich mluvil. Jak chce skoncovat s kmotry, nepochybně především s těmi, kteří podporovali jeho volební kampaň. Trefa do černého byl vyhlášený boj se sympatizanty a členy totalitních politických hnutí – jednou provždy se tímto loučil s bolševiky, tajemníky komunistické „jugend“ a předsedy JZD, kteří mu donedávna radili. Hluboké pohnutí se ve mně ozvalo tehdy, když se nepokrytě a veřejně přiznal ke správním soudem potvrzené lživé předvolební agitaci a inzerci, které se prostřednictvím jeho štábu, nebo jeho samého, objevily v masových médiích. A to, kolikrát se mu podařilo vpašovat do prezidentského projevu k občanům slovo já, mne naplňuje obdivem a údivem.
Těším se na každý další projev. Obšťastní mne přinejmenším tak, jako když předchůdce pana Miloše s přehledem mluvil o globálním oteplování a Evropské unii.
Čisté vtipy bez humoru. Nebo čistý humor bez vtipu.