Zkouším různé metody, jak se nepozvracet. Nevidět, neslyšet, odjet do jiné země. Marně, s chutí se tam smějí červeným kartám, létajícím vajíčkům a kundám. Obvykle mi pomáhá nebrat si nic osobně. Tentokrát to nezabírá a můj pocit pokoření nemizí. Stejně jsem se styděla za Husáka celujícího se s Brežněvem.
Nevím, co bych mohla a měla udělat. Nesouhlasím, ale jen se odvracím a snažím se to přetrpět. Dospělý člověk, který zažil ponížení ruské okupace a celou tu následující děsnou dobu, mne zvesela jede reprezentovat na Krasnuju ploščaď, rituálně se tam klanět a olizovat vládcovy kozačky. Jede se uvést do společnosti sobě rovných. Na demonstraci a podporu ruských zbraní a přehlídku síly okupační armády, která opět a tak jak to znám, bere svobodu jiným.