Babička vzlykala na zadním sedadle škodovky. Seděla bez pohybu a plakala tolik, že jí slzy a nudle z nosu promáčely přední díl šatů. Dědeček na předním zíral na otáčející se hlaveň tanku. Na něm seděl zelený voják a mířil na nás samopalem.
,,Je zase válka, dědo, jsou tu zas!“, kvílela babička na sedale vedle mne.
Já jsem se bála tak, že ještě dnes, když vidím fotografie z okupace, tluče mi srdce, klepu se a brečím. Tak jsem se na frýdecko-místeckém náměstí seznámila s okupanty. Jeli jsme s prarodiči nakupovat. Přímo z chaty v Beskydech, kde nebyla elektřina ani rádio. O invazi jsme nevěděli a najeli jsme omylem do sovětské vojenské jednotky.
Babička s dědečkem měli s násilníky své zkušenosti: dvě světové války, zajetí v lágru v Rusku, totálně nasazené děti, syna v koncentráku, vyhnání z východních Sudet, ukradení domu a obchodu bolševiky, měnovou reformu a živoření z miniaturní penze pro živnostníky.
Pro mne 21. srpnem začalo nejtěžší období života. Bylo mi čtrnáct a po základce jsem chtěla jít na gympl a stát se archeoložkou. Moje idealistická povaha mi nedovolila zapomenout na normalizační zradu. Neustále jsem hledala hranice toho, co je pro mne ještě čestné a co už je zapletení se s nepřítelem. Nemohla jsem se smířit se schvalováním okupace/ bratrské pomoci, existenčním strachem, zastrašováním a vyhrožováním pomstou na dětech, šikanováním, udáváním, pasivní rezistencí a především zoufalstvím omezeného života bez budoucnosti .
Okupační vojska k nám pozvali čeští a slovenští komunisté. Na nás, na své vlastní lidi, zavolali vojáky. Aby nás zastrašili a postříleli. Na první výročí srpna 1969 na nás pak poslali policii a střílející milicionáře. Dneska se tváří, že nemají na okupační zradě a mrtvých žádný podíl a mnou si ruce nad konečně legitimizovanou vládní důvěrou socanů a anistů.
Velmi brzy po okupaci se vynořili pragmatici, kteří vždy neomylně najdou svou příležitost bez ohledu na pravdu a morálku. Pozorovala jsem spolužáky horlivě vstupující do Leninského (později socialistického) svazu mládeže. A mladé kariéristické komouše z podstaty režimu spolupracující s tajnou policií. Za odměnu získali možnost studovat zahraniční obchod a vyjet třeba do Maroka nakupovat ptačí trus. Jsme s panem ministerským předsedou Andrejem stejný ročník a jeho výmluvy, že se s STB nezapletl a nespolupracoval, jsou pohádky ovčí babičky, která doufá, že ji poslouchají dementní ovce.
Myslím, že v nás všech zrada a zoufalství života v okupované zemi stále žijí. V naší pasivitě a zbabělosti, které se staly normou chování. Jsme realisté a pragmatici bez hrdosti. Vyplašeně sedíme na zadním sedadle, pozorujeme své vlastní dějiny, radíme a necháváme se strašit vymyšlenými hrozbami. Kde zůstala naše sebedůvěra? Kde je vůle udržet si svobodu a nenechat strach řídit náš život? Kdy se vzpamatujeme a přestaneme mlčet a konzumovat přidělenou svobodu?
Nejen 21. srpen mě naučil dávat si pozor na to, co se děje v Rusku a postbolševickém prostoru. Putinův režim je pro mne novým druhem pekla. Moderním kyberzlem založeném na relativizaci vlastní zkušenosti, podsouváním napodobené reality a paralelního světa plného podezření a spiknutí. Toto peklo je zrůdně inteligentní rozvědčický kágebácký projekt. Vyvěrá z krutosti a krve ruských dějin. Podle mne je teprve na začátku a pomalu se rozvíjí. Rozvrací pořádek světa, krmí se naší duší a zpětnou vazbou nenávisti, hlouposti a podlosti.
Myslím, že bychom se měli všichni vytrvale a se vší vážností bránit této permanentní okupaci, která nám i bez tanků krade život. Každý by měl zodpovídat za svá slova a činy, kriticky myslet a nehřešit slovem. Nostalgické vzpomínání na okupaci nám k ničemu není.