Kamarádka právnička mi dnes přeposlala mail, který už jsem bohužel několikrát dostala. S odvoláním se na naši předchozí diskusi o uprchlících mi napsala, že bych se měla sama nad sebou zamyslet. Zda jsem si dostatečně vědoma vážné a strašné situace, ve které nám všem jde o život. Tak jsem si to celé přečetla.
Autor přeposlaného mailu mi hrozil katastrofální hnědou a černou vraždící migrantskou záplavou, muslimskou apokalypsou, kterou je třeba zastavit dráty vyhlazovacích táborů, plynem a posléze vysídlením naší málo akční vlády i s rodinnými příslušníky na území ovládaná zabíjejícími teroristy.
Bylo to jako nečekaná facka otevřenou dlaní do obličeje. Bouchnutí na solar co tě přelomí v pase. Kde se v mých blízkých bere zmrtvující strach z neznámého až ztrácejí soudnost a s klidným svědomím šíří doporučení vyhladit naše bližní? Co se to tady vlastně děje, že se dere na povrch tolik nevyléčených bolestí a obav. Ovládá nás teror nasávající do české kotliny potlačené a nepřiznávané stíny: krutost, náboženskou nenávist, agresivitu, pomstychtivost a zášť.
Hledala jsem odpovědi ve výpiscích z četby. Našla jsem Clarissu Pinkolu Estés, americkou spisovatelku a jungiánskou psychoanalytičku zabývající se post traumatickými stavy (u nás vyšly dříve její Ženy, které běhaly s vlky).
„Ti, kteří žijí už dvě nebo více generací po brutální válce nebo nájezdu, jež zničil jejich rodiny, dnes vykazují přehnaně vděčné a nezřídka servilní chování vůči zbylým uzurpátorům. A to i přesto, že tato současná generace vůbec žádnou válkou, v níž by bojovala o holý život, neprošla.
U dětí porobených se objevuje generační jizva, která se předává generaci za generací mezi kdysi poraněnými lidmi, kteří si teď na oplátku k sobě připoutávají své děti tím, že se šťourají v dávných nezahojených ranách. … Nevinní rodiče dětí, kteří o tolik přišli, se stále chovají, jako kdyby dlužili věrnost a úctu těm, kteří jim sice nesebrali život, ale jen tak tak je nenechali zemřít.
Děti přebírají jizvy dospělých. … chtějí jim pomoci uzdravit se, sdílejí jejich břemeno a dále nesou rodinnou jizvu. Mohou být svobodní, ale stále žijí bez otázek s ohnutými zády, v ostychu, s přehnanou servilností k těm, kteří si úctu nezaslouží. Nedokážou vyjádřit rozhořčení nad nespravedlností, nebrání svá práva a sami sebe. … Uzurpátoři se sami postavili do role bohů. Lidé se tyranů bojí, ale zároveň je i velebí.“
Vhled paní Clarissy (z knihy Probuďte silnou ženu) mi pomohl pochopit, že nemůžeme být jiní. Po bezmála padesáti letech české historie zajetí a nesvobody se stále ještě otrocky klaníme mocným a zároveň tyranizujeme slabší. Doby plné jedu jsou v nás pevně usazeny: orwellovské Dvouminutovky Nenávisti, doublethink – zvláštní schopnost věřit zároveň dvěma protichůdným faktům – nás podvědomě ovládají. Náš newspeak jako by zatím neměl slova pro milosrdenství, křesťanský soucit a toleranci.
Dneska je výročí srpnové okupace. Citlivý den, kdy do mých vzpomínek vjíždějí tanky, zní střelba a končí mé dětství. 21. srpen si připomínám rituálem spojeným s dobrým jídlem, bílým vínem a květinami. Oslavuji, jak se mám bez okupační armády dobře a děkuji za štěstí, že bolševická totalita skončila. Obřad dneska rozšířím. Nevím, jak se nejlépe zbavit fujtajbl pocitu, že můj život kontroluje někdo jiný. Tak cvičně sežvýkám pár česneků proti upírům a zapíchnu špendlíky do rudé hadrové panenky. A slíbím si, že už nebudu déle strachy mlčet. Ke svému léčení si z plna hrdla zazpívám: se Sovětským svazem na věčné časy je lež, je lež, lež jako věž. Na melodii Internacionály. To nemůže nikdy škodit!
Pramen: Estés, Clarissa Pinkola: Probuďte silnou ženu. Čistá láska požehnané matky pro divokou duši. Praha, Pragma 2014. S. 86 – 88.